V tomto naučném cyklu se budeme seznamovat s filozofií přírodních věd. Když se řekne přírodní věda, většině z nás se vybaví laboratoř, mikroskop, dalekohled nebo rovnice na tabuli. Filozofie si naopak často spojujeme s úvahami o smyslu života nebo s dlouhými diskusemi u knih. Ale co se stane, když se tyto dva světy potkají? Filozofie přírodních věd se ptá na věci, které si vědci v každodenní práci často ani nestihnou položit: Co vlastně znamená „vědecký důkaz“? Proč věříme, že zákony přírody platí všude stejně? Jak si můžeme být jisti, že to, co dnes považujeme za pravdu, nebude zítra vyvráceno?
Historie vědy nám totiž ukazuje, že se naše obrazy světa radikálně mění. To, co kdysi byla samozřejmost – že Země je středem vesmíru, že hmota je pevná a nedělitelná, že čas plyne všem stejně – se ukázalo jako omyl. A právě filozofie nám pomáhá pochopit, co to znamená: zda jsou vědecké teorie jen dočasné nástroje, nebo zda se jimi opravdu blížíme k pravdě o světě. Filozofie přírodních věd zkoumá myšlenková východiska chápání živé i neživé přírody i východiska přírodovědného výzkumu, tvořícího v určité historické epoše paradigma té které přírodní vědy. Historie každé vědy podává konkrétní obraz podob paradigmatu v průběhu kulturních dějin.
Před rozvojem jednotlivých přírodních věd tedy existovaly prvotní názory, sestavené do obecného pohledu na fungování světa. Filosofia naturalis a historia naturalis, to jsou latinské názvy věd, které studovaly přírodu a svět ve starověku a raném středověku. Pozoruhodné je, že do nich nespadala matematika a metafyzika, které už ve velmi dávných časech představovaly samostatné vědní disciplíny. Filozofie zahrnovala studium přírodních věd dokonce až do 19. století. Velké objevy, které posunuly vědu kupředu, dělali ve starověku učenci zejména v Řecku, Blízkém a Středním Východě, Indii nebo Číně.
Jako prvního učence si představme muže jménem Thálés z Milétu, který žil v 7. a 6. století před naším letopočtem a je považován za zakladatele řecké filozofie, matematiky a dalších věd. Dalo by se říci, že byl také průkopníkem toho, čemu dneska říkáme kritické myšlení, protože v mnoha ohledech abstrahoval od mýtů, bájí a nepodložených domněnek, a snažil se zjistit podstatu věcí racionálním přístupem. Nebyl to tedy žádný ezoterik, ale skutečný vědec, který zanechal až do dnešní doby obrovský odkaz. Aspoň se tak dá usuzovat z různých poznámek a zápisů jeho pozdějších následovníků, protože samotný Tháles z Milétu nezanechal žádné písemné dílo. Například uvedl, že svět se skládá z pralátky, takzvané arché, kterou je voda. Z vody všechno pochází a zase se do ní vrací. To byl významný zvrat v tehdejším chápání světa, kdy se obecně vznik hmoty a všeho ostatního přisuzoval bohům, zatímco Tháles hledal příčiny v samotné přírodě.
Odkaz zanechal v matematice, kdy se vyslovil, že každý průměr kružnice ji dělí na dvě stejné části. Zjistil, že úhly při základně rovnostranného trojúhelníku jsou si rovny. Protilehlé úhly dvou různoběžek jsou shodné. Důležitý poznatek, který se i dneska učí ve školách, říká, že dva trojúhelníky jsou stejné, pokud mají shodné dva úhly a jednu stranu.
Asi nejslavnější jeho matematický poznatek, rovněž dnes vyučovaný ve školách, je Thaletova věta, která říká, že když vepíšeme do kružnice trojúhelník tak, že jednu jeho stranu tvoří průměr této kružnice a protilehlý vrchol trojúhelníka leží kdekoli na kružnici, je tento trojúhelník pravoúhlý. Pojem prostoru zavedl Tháles jako to největší, co je kolem nás, protože obsahuje všechny věci. V prostoru mají své místo body, přímky, roviny i tělesa. Protože získal výborné geometrické znalosti, dokázal změřit výšku pyramidy pomocí podobnosti trojúhelníků. Zrealizoval to tak, že postavil figuranta a počkal, až bude jeho stín stejně dlouhý, jako je figurant vysoký, a pak změřil stín pyramidy, který byl rovněž stejně dlouhý, jako je pyramida vysoká. Skoro by se dalo říci, že vytvořil základy geodézie.
Tháles však nezůstával jen u pozemských problémů, zajímala ho i kosmologie a vznik světa, o kterém se tehdy nevědělo prakticky nic a lidé si tohle všechno vysvětlovali jen pomocí bohů. Tháles dospěl k myšlence, že svět je plochá deska, plovoucí na nekonečném oceánu. Občasná vlnobití pak přinášejí zemětřesení. To je sice částečně mýtická představa, ovšem Tháles se už pokoušel o racionální pohled. O hvězdách se domníval, že jsou tvořeny pevnou zemí, podobně jako zemská deska, s tím, že hoří žhavými plameny. A napadlo ho, že Měsíc nehoří, ale jen odráží jasné světlo hvězd. Mimo zkoumání přírody se ale Tháles bohů nezříkal. Tvrdil, že všechno je plné bohů a že duše je nesmrtelná. I neživé přírodě přisuzoval vlastnosti živých tvorů, například zkoumal magnetické kameny nebo jantar, který když třeme, stává se magnetickým, a pak tyto magnetické předměty ovlivňují bezkontaktně jiné magnetické i nemagnetické předměty, jako by to byli živí tvorové.
Příroda inspirovala Tháleta k mnoha myšlenkám. Hlásal „Poznej sám sebe“. V číselných soustavách viděl souvislosti s přírodními procesy. Dokázal rozlišit podstatu látky a její formu, kdy teprve jejich spojením vzniká jsoucno. To byl také docela důležitý pokrok tehdejší vědy. Na počátku všeho podle Tháleta stojí voda a z ní pak bůh vytváří všechno ostatní. Pozdější filozofové usoudili, že Tháles to myslel trochu jinak, totiž že správně chápal význam vody pro život a bral ji jako základní látku. Celý svět, všechno co obsahuje, je živý a sám od sebe se postupně mění. Tyto změny přináší životní síla, která je všude kolem nás.
Tháles byl nejenom dobový přírodovědec, ale věnoval se i tématům společnosti a života. Vyslovil řadu moudrých doporučení, která v mnohém můžeme použít i dnes. Už jsme zmínili „Poznej sebe sama“, tedy něco jako základ rozpoznání svých schopností a nutnosti jich využít naplno. „Záruka, to je zkáza“ má význam toho, abychom žili v nejistotě a pochybách, protože jedině ty nás vybudí k dalšímu poznávání a činnosti.
To je mimochodem podstata dnešní moderní vědy, kdy je nutné získávat neustále nové výsledky a zpochybňovat je, abychom v důsledku toho došli k ještě správnějším výsledkům. Tháles dále řekl, že „Jsou-li u tebe přátelé, pamatuj i na ty, kteří u tebe nejsou“. Jeho výrok „Nepřikrášluj svůj vzhled, nýbrž buď krásný způsobem života“ odkazuje na to, abychom ze sebe nedělali něco, co nejsme a abychom žili tak, aby za nás mluvily výsledky naší činnosti. Cítíte také, jak aktuální to je? Nahlédněte do dnešních bulvárních médií, kde se dozvíte mnohé o různých celebritách, o jejichž přínosu společnosti se za pár let nebude vědět, prohlédněte si, co o sobě říkají a srovnejte s tím, co doopravdy jsou. Co by jim na to asi Tháles z Milétu řekl, po 2,5 tisících let od jeho života? Další jeho poučný výrok je „Trapná je nečinnost, škodlivá nemírnost, obtížná nevzdělanost“. Jinými slovy, kdo nic nedělá, žije rozhazovačně a nic se nenaučí, je k ničemu. „Uč se a vyučuj to lepší“, „Nebuď líný, ani když jsi bohatý“, „Zachovávej míru“. To jsou všechno poučení, platná i dnes. Mně se líbí „Vzbuzuj spíše závist, než soucit“, tedy buďte schopnější, než ostatní, kteří vám to budou závidět, což je rozhodně lepší, než abyste byli oproti nim moulové a vaše okolí by vás jen litovalo. Tedy, buďte silnější a schopnější, než ti druzí. Dále doporučuje „Nevěř všem a všemu“, a zase je v tom propojení k dnešní postfaktické době, kdy kolem sebe vidíme neuvěřitelné množství lidí, kteří jsou schopni uvěřit sebevětší hlouposti. A ještě si uveďme jedno jeho prohlášení: „Jak žít nejlépe a nejspravedlivěji? Kdybychom sami nedělali to, co vytýkáme ostatním“.
Thalés ale nebyl jen teoretik. Vypráví se, že jednou předpověděl, že příští rok bude mimořádná úroda oliv. Lidé se mu smáli, že filozofové jsou nepraktičtí snílci. On si ale pronajal všechny lisy na olej v okolí – a když se skutečně urodilo, všichni k němu museli chodit a platit. Thalés se pak zasmál a řekl, že mu nikdy nešlo o bohatství – jen chtěl dokázat, že filozofie má hodnotu i pro každodenní život. Jednou prý kráčel po tržišti a zaslechl, jak se lidé dohadují, odkud se vzal svět. Někteří tvrdili, že ho stvořil Zeus, jiní mluvili o božstvech moře a ohně. Thalés se pousmál a řekl: „Svět není dílem rozmaru bohů. Všechno má svůj počátek – a ten počátek je voda.“ Lidé se divili: jak může být obyčejná voda tak důležitá? Ale Thalés věděl – bez ní neroste obilí, nežijí lidé ani zvířata, a i země sama je prý nesena na vodě.
A největší slávu mu přineslo nebe samo. Zatmění Slunce – temnota uprostřed dne – dokázal předpovědět. Když se obloha zahalila a Slunce zmizelo, vojáci obou armád odložili zbraně. Lidé si šeptali, že to Thalés věděl předem, a začali mu říkat mudrc.
Nakonec, když zestárl, šel se jednou podívat na sportovní hry. Posadil se mezi diváky, sledoval mládence, jak závodí, a tiše se usmál. A právě tam – na stadionu, obklopen radostí života – prý odešel z tohoto světa.
Thalés po sobě zanechal ne teorie o bozích, ale cestu myšlení. Ukázal, že svět se dá pochopit rozumem. Proto se na něj dodnes vzpomíná jako na muže, který zvedl oči od mýtů a obrátil je k přírodě, hvězdám a pravdě.
.
